Houbařská sezóna je bezpochyby tu a již nějaký ten pátek rostou i bedly.

Jaké bedly jsou jedlé a jak je můžeme v kuchyni použít?

Bedla vysoká (Lepiota procera) je jedlá, bílá houba s béžovými flíčky, dlouhou tření a dvojitým prstencem okolo. Její výtrusnici tvoří měkké, rovné dílky. Klobouk u malých bedel je uzavřený, u velkých rozpučí a má tvar otevřeného slunečníku.

Bedla vysoká roste od července do října, nejhojnější výskyt je však v září. Často vyrůstá ve skupinách ve vysoké trávě lesních pasek, na okraji listnatých i jehličnatých lesů, nejvíce však ve smíšených lesích.

Bedla je velice známá a oblíbená silně aromatická houba s výtečnou chutí. Je to velmi vláčná a masitá houba.

Nejchutnější jsou malé plodnice s dosud uzavřenými klobouky, které se obalují v trojobalu jako řízky a smaží v tuku. U starších plodnic je použitelný především klobouk, ale protože pak mají suchou, vatovitou dužinu, jsou vhodnější spíše do šťavnatějších hubových směsí, popřípadě do omáček. Bedly jsou vhodné pro úpravu dušením, zapékáním, restováním. Zajímavé jsou i slané koláče z bedly či rizoto.

Bedly zpracujeme jako ostatní houby nejlépe ihned po příchodu z lesa. Bez potíží ale počkají na zpracování dva dny v lednici. Ke konzervaci, zejména k sušení, není bedla vysoká vhodná.

Bedla červenající (Lepiota rhacodes“) je nižší druh než bedla vysoká, ale na řezu nejdříve červená a pak hnědne.

Po požití bedly červené ale některým lidem nejlépe, může totiž u náchylnějších jedinců vyvolat až alergickou reakci. Ale jedinců, u kterých se tak stává je celkem málo. Vhodné ale nejsou bedly z listnatých lesů, zahrad, luk a parků, které červenají na řezu. U nich je vysoká pravděpodobnost, že se jedná o bedlu českou (bedla červenající česká; bedla zahradní, …), která je jedovatá. Proto by se nezkušení houbaři měli tomuto druhu raději vyhnout.

Sandra Špačková
foto: Annie Spratt, unsplash