Vodnice je velmi starobylá zelenina, původem z alžírských hor. Dříve se pěstovala jako olejnina, později pro zdužnatělý kořen kulovitého tvaru. Dužnina nabývá barev dle odrůdy od bílé po oranžovou.

Vodnice byla vždy nedílnou součástí českého jídelníčku, předtím než byly dovezeny brambory se využívala jako příloha. Díky snadnému pěstování byla velmi oblíbená v dobách nedostatku. Poté upadla v zapomnění a dnes se díky farmářským trhům vrací do našich jídelníčků.

Vodnice roste rychle a sklízí se brzy, takže ji lze zasít i mezi řádky pomalu rostoucích plodin. Má řadu raných či pozdních odrůd, proto ji můžeme naplánovat pro sklizeň prakticky po většinu roku.

Vodnice obsahuje spoustu vody (kolem 90%), i proto je vhodná pro lidi s nadváhou. Obsahuje velké množství vlákniny, vitamínů řady B a C a minerálních látek. Díky značnému obsahu vlákniny podporuje střeví činnost a vyprazdňování střev. Bohatá je také na sirnou silici, která se vyznačuje antibakteriálními účinky. Vodnice má také močopudné účinky, zklidňuje nervy a stimuluje srdeční činnost. Nedoporučuje se při zánětech jater a žlučníku.

Kořeny mají široké spektrum uplatnění ve studené kuchyni. Jedlé jsou nejenom její bílo fialové brukve podobné ředkvičkám, ale i její listy. Ty mají velmi podobné složení jako špenát, jenže neobsahují kyselinu šťavelovou, proto se používají v kuchyni podobně jako špenát. Chuť brukve se podobá kedlubně či nepálivým ředkvičkám.

Při přípravě vodnici odkrojíme horní část s natí a nitkovité kořínky z druhé strany. Z vodnice je možno připravovat saláty, pojídat syrovou jako ředkvičky. Francouzi a Japonci ji hojně používají do polévek a salátů. Vodnici lze i dusit stejně jako zelí nebo z ní připravit majonézový salát. Velmi chutná je plněná. A až příště budete váhat, jakou přílohu zvolit k masu, sáhněte v regále po vodnici, litovat nebudete.

rdc