Šťovík kyselý je druh listové zeleniny pocházející z čeleni Rdesnovité. Podle dochovaných zdrojů je znám již od starověku, původem ze severní Asie. Pro svoji nakyslou, někdy až hořkou chuť si ho lidé cenili už ve středověku, v době, kdy byly kyselé šťávy a odvary velmi cenné. Má velké zelené více nebo méně protáhlé listy podle toho, o jakou odrůdu se jedná. Šťovíků existuje veliké množství. Pěstují se dokonce i ozdobné varianty. Pro gastronomii a léčivé účinky se však používá pouze mladá jednoletá rostlina. Šťovík totiž s věkem hořkne.

Kvůli vysokému obsahu kyseliny šťavelové se nedoporučuje jíst ho příliš mnoho. Vyhnout by se mu měli lidé, kteří mají problémy se žlučníkem nebo s ledvinami. Na druhou stranu má tato bylinka zajímavé množství stopových prvků, vápníku a hořčíku. Díky vysokému obsahu karotenoidů je to také velmi levný antioxidant. Působí příznivě na vyprazdňování střev a díky obsahu železa ovlivňuje krvetvorbu.

Šťovík se v kuchyni používá hlavně jako koření. Syrovým šťovíkem je možné dochutit jarní saláty, polévky a krémové omáčky. Vhodný je i k rybím a drůbežím pokrmům. Když jej povaříme, může nám nahradit špenát. Výborně se hodí i k vejcí. Jeho nakyslá chuť se totiž přenese i na bílek, žloutku přitom dodá zajímavou barvu. Šťovík je také skvělé koření a dobře nám poslouží k dochucení polévek nebo zeleniny.

Šťovík se díky své specifické chuti stal klasickou součástí francouzské kuchyně, odkud pochází vyhlášená pochoutka losos na šťovíku.

Pokud se vám zdá šťovík příliš kyselý, stačí přidat trochu cukru, medu nebo smetany. Jeho výrazná chuť se zmírní. Vydejte se do přírody, natrhejte si čerstvé šťovíkové lístky a pomozte šťovíku navrátit se na naše talíře.

Sandra Špačková
foto: Filipp Romanovski, unsplash